The Story Of My Life - ČÁST 13.
’’Tak co mi ukážeš jako první?’’ Už jsem nedočkavá, sakra! :-D
’’Noo…dole na náměstí je plno malých obchůdků. Tam můžeš docela dost pokochat oči.’’ Navnadí mě Bela.
’’Aha, dobrý začátek…počkej, dole?!’’
’’Jop. Musíme jen sejít kopeček.’’ Ujistí mě.
’’Okay.’’ Docela se mi uleví a Bela se jen usměje.
’’A máš tu i jiné přátele?’’ Změním téma.
’’Ano. Z práce. Jsme dost dobra parta.’’
’’Samo baby?’’
’’Jasné! Chlapy neberem, protože je nepotřebujem. Už mám jednoho doma a to mi mnohdy stačí.’’ Zasměje se a já se k ní přidám.
’’Takže všecky jsou zadané, jo?’’ Kontrolní otázka.
’’Zadané i ne.’’ Tak tuto odpověď jsem fakt nečekala.
’’Aaha. Už mi to začíná šrotovat.’’ Ukážu si prstem na hlavu.
’’Jojo. Taková normální partička.’’ Bela nahodí duck-face.
’’Normální…jo, jasně.’’ Chytám záchvat smíchu a Bela taky.
Když náš smích ustane, začnu se koukat kolem sebe na výlohy těch malých krámků a za jednou uvidím spoustu kousků bižuterie.
’’Hej, podívej se támhle! Ten náhrdelník je užasný!!’’ Táhnu Belu k výloze.
‘’Musím se tam jít podívat! Určo tam mají nádherné věci.’’
’’Klidně běž. Já půjdu tam za rožek. Mám tam už dlouho vyhlédlé spodní prádlo.’’ Šibalsky se zasměje.
’’Ááá! Chceš provokovat Ashtona?’’
’’Nee…za pár dní máme výročí.’’ Pochubí se mi.
’’Ajóó. Tak to abych se do té doby zorientovala aspoň v blízkém okolí bytu a mohla pak někam vypadnout.’’
’’Myslím, že to nebude potřeba. Půjdem na večeři.’’
’’Ale co potom??’’ Nakopnu ji touto otázkou se zvednutým obočím.
’’Máme zarezervovaný pokoj na noc. Je to skoro na druhém konci Londýna.’’
’’Dobře. Tak já jdu dovnitř.’’ Ukážu na dveře.
’’Jop. Zatím pa.’’ Bela zvedne ruku a letmo mi zamává.
Cca za 30 minut vycházím z obchodu s malou ozdobnou taštičkou, v ní je malá ozdobná krabička a v ní jsou nádherné visací náušnice. Zastavím se před vchodem a uhnu nab ok, abych neblokovala provoz a znovu se, jak říká Bela, pokochám nad svým novým přírůstkem. Povzdychnu si. Z mých hlubokých myšlenek mě ale probudí vzdálený dívčí křik. Myslím, že je to o uličku navrch. Jdu se proto podívat za roh obchodu. V tom okamžiku do mě kdosi tak prudce narazí, že málem spadnu na zem.
Je to muž, má na sobě černou mikinu a danou kapuci, takže mu nevidím do očí.
’’Moc se vám omlouvám, ale musím běžet!’’ Chytne mě za ramena, abych neupadla a pak uteče.
Než stačím jakkoliv zareagovat, ten člověk už je pryč. Proti mně se řítí dav ječících dívek, a tak se pohotově natlačím na zeď, aby mě nevzaly s sebou. Vůbec nechápu, co se teď stalo. Sehnu se pro taštičku, kterou jsem v šoku upustila na zem a opodál zahlédnu i peněženku. Nejspíš patří tomu muži, co do mě před chvílí vrazil. Zvednu ji s úmyslem zjistit, komu patří. To jméno mi zní v uších tak dlouho, až si konečně uvědomím, o koho vlastně jde.