ONE BAND ONE DREAM ONE DIRECTION

 Poznámka: Konverzace mezi Izabelou a Ashtonem, a Natálií a Ashtonem by byly v realitě anglicky. Aby jste si to ale nemuseli zvlášť překládat, je to zrovna napsané česky. Vlastně jediní dva lidi, kteří mezi sebou budou mluvit česky je Natálie a Izabela.

Beru si svůj kufr z pásu a stoupnu si bokem, abych neblokovala provoz. Z kapsy vytáhnu mobil, abych poslala SMSku Izabele, kterou apíšu jako (teď už) správná ‘Angličanka’.

-Wow! London Heathrow.. :-o …ehm (-_-) Where r u? :-) -  

(Where are you? -> Kde jsi?)

Za pár sekund mi mobil zavibroval v dlani.

- Uuu! True English Lady.. 3:-) Jsem hned za tebou. ;-) -  (Pravá anglická slečna..)

Rychle se otočím, ale nikoho za sebou nevidím. Zamračím se a otočím zpět, ale samým leknutím prudce zavřu instinktivně oči a ustoupím, spíš ucuknu o krok dozadu.

’’Hej, sorry, že jsem tě polekala, ale nemohla jsem odolat. Chtěla jsem si taky I ověřit, že se pořád vždycky otáčíš na pravou stranu.’’ Trochu se zahihňá.

Místo vět plných nadávek myšlených samozřejmě ze srandy jí padnu kolem krku.

’’Hou, hou! Brzdi, jsou to jenom 2 roky a vsaď se, že za pár dní si budem lézt na nervy.’’ Odtáhne se, ale její ruce stale drží ty mé.

’’Ty taky brzdi, ještě nejsou Vánoce a ty už si hraješ na Santu!’’ Sjedu ji pohledem s rukama vbok.

Ona na mě vrhne pohled ‘Jako fakt?!’, ale já se na ni jen široce usměju a odcupitám s kufrem k východu. Zavrtí hlavou a vydá se svižným krokem za mnou.

’’Kde máš auto?’’ Zeptám se po chvíli.

’’Náš řidič čeká támhle.’’ Ukáže na aouto značky Chevrolet kávově hnědé barvy zaparkované na parkovišti u východu.

Okénko u řidiče je stáhlé úplně dolů, ale nevidím mu do tváře, protože je otočený na druhou stranu.

’’Oh.’’ Zmůžu se jen na tohle.

’’Tak pojď! Stojíš tam jako přikovaná k zemi a blokuješ provoz.’’ Pobídne mě Bela.

Popadnu teda kufr a jdu pomalu za ní směrem k autu. Jdu schválně pomalým tempem, protože chci vědět, jak na sebe ti dva zareagují. A moje domněnky se potvrdily…

Už z dálky (asi 10ti metrů) si jí všiml, sundal si brýle, vystoupil z auta a odstoupil od něho blíž k ní. Sladce se na ni usmál, sjel ji pohledem a ruce omotal kolem jejího pasu a ona kolem jeho krku. Aww…sakra, jim to spolu sluší. Pomyslím si, když si okusuju spodní ret.

’’Kde jsi byla tak dlouho?’’ Zeptá se jí a pak ji kráce políbí.

’’Říkala jsem ti přece, že sem jedem někoho vyzvednout.’’ Prohrabuje mu vlasy, ale on ji opře o auto a obkročí ji nohama.

Už stojím u nich…teda o kousek dál.

’’Ehm…’’ Odkašlu si nenápadně.

Hbitě se otočí. Konečně mu pořádně vydím do obličeje. Wow! Kde ho sakra Bela ulovila?! Může mu být tak 25. Trošku sebou cukne, protože ho Bela šťouchla ramenem.

’’Mmm…jsem Ashton.’’ Představí se a podá mi ruku.

’’Ahoj. Jsem Natálie.’’ Přijmu jeho pozdrav a potřepu si s ním rukou. Má dost pevný stisk.

’’Ahoj. Jsem rád, že tě poznávám.’’ Usměje se a obejme Belu kolem pasu.

’’Já taky. Moc vám to spolu sluší.’’ Dívám se jim střídavě do očí. Docela trapná chvíle.

’’Hm…tak pojďme!’’ Pobídne nás Bela, abychom už nastoupili do auta.

Většinu cesty se baví spíš ti dva. Já koukám z okna do ulice s otevřenou držkou. Postřehla jsem jen, že si vykládají o Ashtonově neteři Loreen. Podle toho, jakým způsobem se o ní bavili, bych jí typovala tak 3 roky. Najednou auto zastavilo před vysokým bytovým domem.

’’Jsme tu, Nat.’’ Obrátí se na mě Bela.

Vystoupíme z auta a Ashton už začne nosit tašky a kufry do bytu, ale Bela si stoupne vedle mě a dá si ruce do zadních kapes od kalhot.

’’Zavři tu pusu, nebo ti do ní něco vletí. Je tu dost hmyzu. A velkého.’’ Upozorní mě Ashton.

’’Cože?!’’ Okamžitě ji zavřu a odlepím oči od domu.

’’Dělám si srandu…’’ Zasměje se a zamkne auto.

’’Nesmíš mu všecko hned sežrat.’’ Poučí mě Bela a jde ke vchodovým dveřím.

’’Že?’’ Šťouchne loktem do Ashtona a dá mu pusu na tvář.

’’Tak pojď. Dneska budeš asi dost zpomalená, jak vidím.’’ Oba se zasmějí, když to Bela Ashtonovi přeloží, ale já neodpovím.

Snažím se schovat svůj udivený výraz ve tváři, když vcházím do jejich bytu. Je to sice typický londýnský byt, ale přece je něčím vyjímečný než ty u nás doma. Je víc útulný a působí elegantně, i když je vybavený stardantně. Prostě nádhera.

Ashton se mi ztratí z dohledu, ale Bela mě doprovází pořád a ukazuje mi, kde co je. Nakonec mi ukáže pokoj, ve kterém budu spát.

’’Okno směřuje do ulice, ale tohle je klidná čtvrť, takže se v pohodě vyspíš.’’ Ujistí mě Bela.

’’No, vidím, že jsi opět v údivu. Chtěla jsem ti jen říct, že tak za 10 minut půjdem někam na večeři, tak pak přijď za náma, jo?’’

’’Okay.’’ Vypadne ze mě jen tohle.

Po chvíli se doslova otřepu. Je něco po sedmé večer a začíná se ochlazovat. Vezmu si 7/8 rifle, černé boty značky Keds, delší svetr s dlouhými rukávy, které si ale vyhrnu a mobil s penězi si dám do kapsy od kalhot…

Akorát 7 hodin. Stihla jsem to.

’’Jsem hotová! Tak jdem?’’ Oznámím s úsměvem, ikdyž mě nevidí, protože stojím u zrcadla na chodbě. Nechtěla jsem jen tak vtrhnout do obýváku, abych je náhodou při něčem nevyrušila… :-3 :-D

’’Jo, jasně! Můžem.’’ Odpoví Ashton, přestože jsem čekala, že odpoví spíš Bela. Ve vteřině jsou ale u mě a já sebou trhnu a usoudím, že jsem se zmýlila.

’’Na konci této ulice je malá restaurace, kde výborně vaří.’’ Vysvětluje mi Izabela.

’’Spolu tam chodíme docela často, protože Bel se už večer většinou nechce moc vařit.’’ Podotkne Ashton se zvednutým ukazováčkem a všicni tři se jeho poznámce začnem strašně smát.

’’Ale prosimtě…chudáčku!’’ Bela Ashtonovi napřed pohladí tvář, ale pak mu začne cuchat jeho dokonale nagelované vlasy.

’’Héééj!’’ Křičí Ashton a rukama si kryje hlavu.

’’Teď je to opravdu chudák!’’ Řeknu mezi smíchem.

’’Promiň, lísko…nemohla jsem tvým krásným vlasům odolat.’’ Našpulí na něho rty.

’’Hmm…a už vůbec ne mému krásnému účesu, co?’’ Ukáže na svoje hnízdo.

’’Mhm..’’ Přitaká I pokývnutím hlavy.

’’Máš štěstí, že tě miluju, jinak…’’ Odmlčí se, ale všichni jistě víme, co by řekla.

’’No, už jsme asi tu, ne?’’ Změním téma.

’’Jop. Můžem sedět klidně venku. Není taková zima. V zadu mají terasu s výhledem na Londýnské Oko.’’ Navrhne Bela.

’’Okay. Tak jdeme. Už mám strašný hlad!’’ Popoženu je.

Bylo 9 hodin, když jsme z tama odcházeli. Ti dva ‘trošičku’ v náladičce, ale já poctivě střízlivá. :-3 Asi 15 minut trvalo, než jsme se dokutáleli domů a já si konečně mohla lehnout do voňavých, měkkoučkých, ale studených a nezahřátých peřin. Ještě jsem stihla napsat mámě SMSku, než jsem tvrdě usnula.

-Ahojte. Let byl úžasný a Londýn bude určitě taky, až se tu porozhlídnu. Zatím pa. Pozdravuj tátu a Val.-